DVOJITÁ ROZKOŠ: DVA PÓLY OBRAZU

Fotografie vstoupila do dějin obrazu s drzostí, jaká přísluší modrnímu vynálezu. Byla rychlejší než malba, přesnější než malířova ruka a lhostejná k hierarchii věcí. Se stejnou důkladností byla schopna zachytit lidskou tvář, záhyb šatů i bezvýznamný předmět v pozadí. Fotografii však nestačilo se malbě vyrovnat. Chtěla ji překonat v tom, co bylo po staletí její výsadou, v dokonalosti nápodoby skutečnosti.

Jenže přesnost není umění. Fotografie proto začala skrývat svůj mechanický původ a zdůrazňovat autorovu ruku. Inscenovala, rozostřovala, zeslabovala a domalovávala. Gumotisk, uhlotisk, olejotisk, bromolejotisk či platinotisk jí propůjčily měkkost kresby, hloubku grafiky a jedinečnost malířského díla. Paradox nového média byl na světě. Fotografie dokazovala svou svébytnost tím, že se podobala malbě.

Brzy však malbě odebrala jednu z jejích důležitých společenských rolí. Rodové galerie se zmenšily do rodinných alb a portrét, kdysi výsada vyvolených, se stal dostupnou součástí osobní paměti. Vzápětí se role obrátily. Fotografický snímek se proměnil v malířskou předlohu a spolu s ním vstoupily do malby nečekané výřezy, zaartované pohyby, neobvyklá perspektiva i náhoda světla. Fotografie se poučila od malby, jak proměňovat skutečnost. Malba se od fotografie učila pochybovat o tom, co oko skutečně vidí.

V postmoderním umění se tato výměna rolí změní ve složitou hru. Malířské dílo se stává předmětem citace, reinterpretace i apropriace. Fotografové přebírají jeho kompozici, motiv nebo charakteristické gesto; někdy se dokonce samotný obraz stává skutečným modelem umístěným před objektiv fotoaparátu. Rekonstruují se historické výjevy, inscenují živé obrazy a záměrně je poodhalována umělost výsledné scény. Digitální technologie pak dovolují spojovat nespojitelné, měnit těla i krajiny a vytvářet skutečnosti, které nikdy neexistovaly, ale přesto působí podivně důvěryhodně.

Výstava Dvojitá rozkoš sleduje tento dlouhý dialog, v němž si malba a fotografie neustále vyměňují své role. Jednou fotografie předstírá, že je malbou, podruhé malba přijímá chladnou přesnost fotografického pohledu. Pravda se setkává s fikcí, originál s reprodukcí a ruční gesto s technickým záznamem, aniž by bylo možné určit, komu patří poslední slovo.

Rozkoš z obrazu je proto dvojí. Je to rozkoš z podobnosti, v níž poznáváme svět, a zároveň rozkoš z proměny, která nás nutí o této podobnosti pochybovat.

Štěpánka Bieleszová