ZÁKULISIE DOSTIHOV

Už několik let spolu s dalšími fotografy a kurátory vybírám pro Czech Press Photo nejlepší českou novinářskou fotografii měsíce. Snímky dostáváme od organizátorů bez uvedení jmen autorů. Ale u některých fotografií většinou uhádnu jméno autora na první pohled, protože mají výrazný autorský rukopis, i když jde o záběry z velmi různorodých událostí. Jsou to fotografie Romana Vondrouše, jednoho z nejlepších a nejúspěšnějších českých fotoreportérů současnosti. Přitom nejde o volnou tvorbu, ale o výsledky jeho běžné práce fotoreportéra České tiskové kanceláře. I v ní se totiž Vondrouš snaží v maximálně možné míře uplatnit invenční přístup s promyšleným využíváním výrazných barev, kreativní práce se světlem či netradičních kompozic. 

Za práce, které vznikají v rámci povolání agenturního zpravodaje, v roce 2013 získal první cenu v kategorii Sport v soutěži World Press Photo a mnoho cen v soutěžích Czech Press Photo (dvakrát dokonce hlavní cenu za fotografii roku), Pictures of the Year International či AIPS Sport Media Awards. Vedle toho se však Roman Vondrouš intenzivně věnuje i tvorbě vlastních rozsáhlých souborů, které vznikají mimo požadavky ČTK. Patří k nim třeba cykly Chataři a chalupáři, Myslivecký lov, Fragmenty metropole, Městské imaginace, Noční kluby, Masopust, Havana Cars nebo Erotické plesy (ten je pod názvem Žhavé plesy vystavený v rámci Měsíce fotografie ve Středoevropském domě fotografie). Už z jejich názvů je zřejmé, jak široká škála témat ho zajímá. Existuje však jedno téma, kterému se věnuje nejdéle a nejintenzivněji. A tím jsou dostihy. Je to pochopitelné, protože pochází z Pardubic, místa neslavnějšího českého dostihu Velké pardubické. Vzorem v jeho začátcích byl Vladimír David, který fotografoval více než padesát ročníků Velké pardubické a vytvořil knihy Od startu do cíle (1974) a Taxis a ti druzí (1987). Právě on vzbudil jeho zájem o dostihy. 

Roman Vondrouš začal dostihy intenzivně fotografovat v roce 2000. Postupně se detailně seznámil s principy dostihového sportu, zjistil, co od kterých koní a jezdců může očekávat, do nejmenších detailů poznal prostředí pardubického závodiště, věděl, z kterých míst a z jakých úhlů bude moci pořídit nejlepší záběry a kdy a kde lze očekávat nejdramatičtější scény. Začal vytvářet mimořádně dynamické expresivní záběry, skvěle využívající stylizačních možností černobílé fotografie. Ukazoval extrémní obtížnost legendárního Taxisova příkopu, na němž ztroskotalo tolik koní a jezdců, z výrazných podhledů fotografoval koně ve vzduchu, zachycoval jezdce ztrácející rovnováhu nebo padající z koně, ukazoval symbiózu koní a lidí, vytvářel vizuálně velmi působivé snímky, u nichž je někdy obtížné rozeznat, kde končí tělo koně a začíná tělo žokeje. Mnohá jeho díla už překračovala hranici tradiční reportážní fotografie a stávala se emotivně silnými obrazy z dostihového prostředí. Po roce 2013 začal i v záběrech z dostihů nápaditě využívat možností barev. Už dávno nefotografuje jenom v Pardubicích, ale jezdí i na dostihy v pražské Chuchli, v Karlových Varech, v Mostě a na dalších místech. 

Vedle fotografování samotných dostihů od roku 2017 začal systematicky fotografovat i jejich zákulisí – žokeje a trenéry, připravující se na závod, sázkaře a hlavně návštěvníky. Upoutali ho zejména ti z dostihů v Karlových Varech, na něž se sjíždějí členové různých šlechtických rodů z Česka, Rakouska, Německa a dalších zemí. Dostihy jsou pro ně hlavně příležitostí ke společenským setkáním, k předvádění odvážných outfitů a klobouků, jaké bychom nenašli ani na proslulých královských dostizích v Ascotu, k nevázané zábavě. Roman Vondrouš začal ve stále rozšiřovaném cyklu Zákulisí dostihů fotografovat nejenom tyto aristokratky a aristokraty, ale i mnohé další okázale oblečené návštěvníky, u nichž se nezřídka prolínala touha se předvádět a chlubit se s jejich smyslem pro humor.  

Ukazuje je s ironickým odstupem, se zdůrazňováním bizarnosti a absurdity, s důrazem na kontrast sociálních rolí i s vědomou nadsázkou. Zobrazuje dámy v kloboucích s s koňskou hlavou nebo s ohromnými umělými citróny, pány v žaketech závodících s dřevěnými koňmi, dámy pojídající v rukavičkách párek v rohlíku, chlapce jedoucího na umělém koni v protisměru proti skutečným závodníkům na skutečných koních. Mnohé situace vypadají, jako by byly pečlivě aranžovány, ale Vondrouš v tomto souboru nic neinscenuje. Sám o tom říká: „Vadí mi, když fotograf na sebe upozorňuje, manipuluje lidi. Mám rád bizarní situace, ale nechci je bulvarizovat, nechci, aby působily lacině.“ Vondrouš ukazuje lidi na svých fotografiích s humorem, ale nevysmívá se jim. Nevytváří ostrou sociální kritiku, ale je pohotovým lovcem vizuálních paradoxů a přízračných momentů. Ty dokáže ve svých fotografiích zobrazit s maximální výtvarnou působivostí eliminující podružné motivy a zdůrazňující malé signifikantní detaily. Velmi důležitou roli přitom hraje skutečně mistrovská práce s barvami a se světlem. Roman Vondrouš má rád střety výrazných světel a hlubokých stínů stejně jako střety ostrých teplých barev, především červené a žluté, s ostrými studenými barvami, zejména modrou a zelenou. Mnohdy se do účinných kontrastů dostávají jenom jedna teplá a jedna studená barva. Sytost barev ještě umocňuje kombinace denního světla s tvrdým světlem elektronického blesku. Fotografie z cyklu Zákulisí dostihů se tak vzdalují od reportážního zobrazení skutečnosti k výrazně autorsky stylizovaným, byť stále reálným obrazům. Ty ve svém celku vytvářejí subjektivně viděný obraz specifického světa dostihů, v němž se setkávají sport, peníze, společenská reprezentace, móda, tradice a zábava. Ten by nevznikl bez autorovy dokonalé znalosti tohoto prostředí, bez jeho trpělivosti vracet se na stejná místa a stále objevovat nové motivy.

Roman Vondrouš se výborně orientuje v historii i v současnosti fotografie, což jasně prokázal ve svém bakalářském, magisterském i doktorském studiu na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a stále prokazuje při svém pedagogickém působení na této škole i ve svých pracích. Je proto samozřejmé, že dobře zná díla výrazných představitelů subjektivně pojaté barevné dokumentární fotografie, k jakým patří třeba Joel Meyerowitz, Harry Gruyaert, Martin Parr nebo Alex Webb. Sám nezapírá, že některými byl inspirován ve své tvorbě. Ale přitom si vytvořil vlastní autorský styl, který výborně uplatňuje v agenturní práci i ve volné tvorbě. Cyklus Zákulisí dostihů je toho skvělým důkazem.

Vladimír Birgus