Samotári

ŽIVOT DOBROVOĽNÝCH I NEDOBROVOĽNÝCH SAMOTÁROV POHĽADOM ŠTUDENTOV
A ČERSTVÝCH ABSOLVENTOV INŠTITÚTU TVORIVEJ FOTOGRAFIE FPF SLIEZSKEJ UNIVERZITY V OPAVE

Ve střední Evropě ještě nikdy nebylo tolik lidí žijících „single“. Zatímco v roce 1930 v českých zemích jenom necelých 8 procent lidí žilo v jednočlenných domácnostech, v roce 2021 jich už bylo 39 procent, na Slovensku 35 procent a v Polsku 23 procent. Jestliže před sto lety v Praze žili v jednom bytě průměrně čtyři lidé, dnes v téměř polovině bytů bydlí jenom jeden člověk. Už zdaleka to nejsou jenom staří lidé, kterým zemřela partnerka či partner nebo lidé po rozvodu, ale i mnoho mladých lidí, kteří z různých důvodů zůstávají svobodní. Jejich počet v Česku prudce vzrostl. Jestliže v roce 1991 počet svobodných ve věku do 35 let jenom nepatrně přesahoval 10 procent, v roce 2024 bylo v této věkové kategorii 64,5 procent svobodných mužů a 51,6 procent svobodných žen. Samozřejmě mnozí z nich bydlí se svými partnery a partnerkami bez oddacího listu, ale mnozí opravdu žijí v jednočlenných domácnostech. Skokově však neroste jenom počet lidí, kteří žijí sami, ale i počet těch, kteří se z různých psychických důvodů nebo z důvodu nemoci cítí osaměle i uprostřed jiných lidí. Ale i těch, kteří se rozhodnou dobrovolně žít sami a užívají si nezávislosti a volnosti. 

Není proto divu, že téma samoty a samotářství se stále častěji objevuje v klauzurních, bakalářských, diplomových a disertačních pracích studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Volba tohoto tématu mnohdy vychází z osobních zkušeností, kdy fotografie může autorkám a autorům sloužit jako forma arteterapie, ale řada prací poskytuje i širší sociologický pohled na život lidí, kteří nedobrovolně i dobrovolně žijí samotářsky. Samota může být vědomě zvoleným způsobem života, prostorem pro sebepoznání, svobodu a tvůrčí práci, ale také důsledkem životních okolností či obtížného začlenění do partnerských a společenských vztahů. Osamění naopak častěji označuje stav nechtěné izolace, odloučení nebo pocitu neporozumění. Hranice mezi oběma pojmy však není přesná a právě její proměnlivost se stává v představených fotografických souborech důležitým prvkem.

K nejsmutnějším částem výstavy patří soubory ukazující postupující demenci starých lidí, kteří se propadají do samoty uprostřed vlastních rodin. S ohromnou citlivostí a výtvarnou invencí to dokázala v multimediálním souboru Vůně o vlastní matce ukázat Iwona Germanek. Obdobné téma řešila i Marta Wojnarowska-Olszewska v cyklu Už si nevzpomínám, kde prostřednictvím drobných změn každodenních předmětů a rituálů zachycuje postupnou proměnu společného světa s vlastní matkou. Lenka Vaculínová v souboru Nepondělí prostřednictvím portrétu své babičky a signifikantních detailů různých předmětů, které ji obklopují ukázala, že boj s nevyléčitelným onemocněním může být nezáměrně kreativní. Život starých lidí ovšem nemusí komplikovat jenom demence, ale i další nemoci, které akcentují jejich pocit samoty, jak to ukazuje třeba Dariusz Zakrzewski ve fotografiích vlastní matky, Joanna Watala v cyklu Dech o lidech, kterým respirátory pomáhají žít s těžkou dušnosti, ale nutí je zůstávat jenom ve svých domovech. V prostředí Psychiatrické nemocnice v Kroměříži vznikly humanisticky laděné dokumentární snímky Jany Mašterové z cyklu Příběh o naději o tamních pacientkách z uzavřeného oddělení. Expresivní černobílé portréty lidí z domova pro duševně nemocné, opuštěných svými blízkými, vytvořil Eduard Palíšek. Na Alena Češková v cyklu Skrytá bolest upozornila na skutečnost, že psychicky nemocní lidé se často snaží navenek působit vyrovnaně a vést běžný život, ale ve skutečnosti mnohdy čelí hluboké osamělosti a nepochopení okolí, protože jejich potíže nejsou na první pohled viditelné. Aleksandra Kossowská v souboru Svět po hmatu zachytila smutný život dětí v izolovaném mikrosvětě internátní školy pro nevidomé a slabozraké v Sebete v Etiopii. Fotografie ručně perforovala tak, aby se na jejich povrchu objevily světelné linie a tvary, které je možno nejen vidět, ale také cítit. Mimořádnou sílu tohoto díla nedávno ocenila porota mezinárodní soutěže Global Peace Photo Award, která mu udělila jednu z pěti hlavních cen v konkurenci 27 846 příspěvků ze 144 zemí. Pawel Dusza vytvořil jednoduché černobílé portréty bývalých bezdomovců spojených se společenstvím Wspólnota Betlejem. I když jejich životy byly zachráněny díky osvobození od alkoholové závislosti a bezdomovectví, v jejich tvářích jsou stále vepsány příběhy jejich minulosti – stopy pádů, zápasů i znovunalezené důstojnosti.  Rozbité sklo, které se objevuje ve finálních zarámovaných fotografiích, symbolizuje zranění a křehkost jejich životních osudů. 

Několik souborů autoreflexivně ukazuje život samotných autorek a autorů poznamenaných nemocemi. Své onemocnění, roztroušenou sklerózou, s velkou otevřeností a obrazovou silou ukazuje za využití obrazových metafor a symbolů Petra Vlčková v souboru s lakonickým názvem RS. Katarzyna Pawlikowska v cyklu Cítím… Když ty…Protože… Chci…vytvořila obrazový deník o svém boji s depresí, který, jak sama uvádí „vypráví o nemoci, o tom, jak se člověk dostane do slepé uličky, o temných myšlenkách a o léčbě. (…) Musíme však o sebe bojovat a pak, byť jen na chvíli, temnota zmizí a objeví se světlo.“ Mimořádně silný soubor 21g Anny Veroniky Křížové vznikal během čtyř let při hospitalizacích v psychiatrických léčebnách. Autorka o něm napsala: „Přeji si přispět k destigmatizaci duševního zdraví a představit fotografii jako mnohovrstevnatý nástroj, jenž nás může vést k hlubšímu vnímání a porozumění sobě samým i světu kolem nás. Fotografie v tomto souboru odkrývají oscilaci mezi vnitřní silou a zranitelností, které spoluutvářejí naši lidskost.“ Sandra Sedlecká v projektu Stát se řekou zachycuje tři roky osobní cesty k duševnímu zotavení, přijetí sebe sama a hledání vnitřní stability. Bolest nezmizela, ale stává se přijatou součástí jejího života, zatímco se učí opouštět potřebu kontroly a soustředit se na přítomný okamžik. Katarzyna Ewa Żak v souboru Entropie přítomnosti s vizuální silou ukázala své pocity z období rozvodu a sporů o děti. Jedna fotografie z tohoto cyklu byla v soutěži Grand Press Photo vyhlášena polskou fotografií roku 2024.

Zdaleka ne všechny vystavené soubory působí pesimisticky. Někteří studenti ukazují lidi, kteří si život na samotě vybrali dobrovolně a jsou s ním spokojeni.  Artur Ostafin vytvořil soubor Muž, který zasadil les o Polákovi, jenž si po dramatických životních peripetiích koupil levný nehostinný pozemek v Ugandě, na němž sám postupně vysadil krásný les. Szymon Muszański v cyklu jemných barevných fotografií Stádo zobrazuje ženu, která velmi prostě žije na samotě bez stálého přístupu k elektřině nebo k internetu, ale v kontaktu s přírodou. Miroslav Zeman v souboru Být single ukazuje vlastní osamělý život na vesnici. Martyna Jarosz v souboru inscenovaných portrétů představuje lidi, kteří žijí sami, avšak nevnímají to jako osamělost, ale jako přirozený způsob života a prostor pro vlastní svobodu a seberealizaci. Prostřednictvím svých zájmů, každodenních aktivit a osobních voleb si vytvářejí vlastní světy, které nejsou určovány očekáváním života v partnerském vztahu. Spokojenost či aspoň smířenost s vlastním osudem samotářů ukazují také soubory Marianny Špakové Ariadna, Mariusze Partyky Klaun, který se stal hrobníkem, Sebastiana Ożóga Balcerek, Dominika Gajdy Pan babička a další.

Skutečnost, že velký vliv na vzrůstající samotu mají sociální sítě, které často nahrazují osobní kontakty, ukazuje Jana Mensatorová. Téma osamění vnímá v široké škále od nechtěného pocitu prázdnoty a odtržení od druhých až po vědomě vyhledávanou samotu. Ukazuje ji nejen jako stav izolace, ale také jako prostor klidu, sebepoznání a tvůrčí inspirace. Velmi výmluvná je fotografie jejích dvou mladých synů, kteří bydlí ve společném pokoji, ale každý se večer sám věnuje svému notebooku. 

Výstava Samotáři, která zahrnuje i mnoho dalších fotografií, ozvučené projekce a autorské knihy a teoretické práce, ukazuje širokou škálu přístupů studentů ITF k zobrazování tak důležitého aktuálního fenoménu.

Vladimír Birgus a Ondřej Durczak